Zapovězenci - Dočasné útočiště

Kapitola 2. - Dočasné útočiště

„Alis!“
Kolem Snapea se prosmekla vysoká dívka a v další chvíli jí do náruče vklouzlo malé děvče. Podle podoby nebylo těžké odhadnout jaké pouto je k sobě váže. „Tys mě vyděsila, škvrně,“ vydechla Alisa a políbila mladší sestru do vlasů.
I zbytek bojující skupiny se rozptýlil mezi ostatní a snažil se zjistit, zda tu najde nějakou známou tvář. V další chvíli se všude okolo ozývala radost, ale i slzy bolesti a ztráty.
Skupinka se krčila na břehu Černého jezera a Snape považoval za zázrak, že si jich ještě nikdo nevšiml. Okolo hladiny nic nerostlo a proto tu byli přímo na ráně. Jediné, co je nejspíš zachránilo, byly ohromné balvany roztroušené všude okolo jezera. V tuto chvíli to pro ně byla jediná možná záchrana než vymyslí, co dál.
„Všichni okamžitě dolů!“ zavrčel na ně a ukázal mezi čtyři obrovské skalní výběžky, jejíž vrcholy se nahoře lehce dotýkaly a dávaly tak zdání jakéhosi podivného přístřešku. „Nerozuměli jste? Hned!“ křikl na ně, když mu místo odpovědi přišlo jen několik nechápavých pohledů. Díky Potterově armádě se jim podařilo v krátké chvíli dostat všechny do prohlubně mezi vysoké kameny.
Rozhodně to nebyl žádný komfort, místa tam bylo asi jako jedna učebna, ale dokázali se tam poskládat docela obstojně. Mladší žáci se tiskly ke starším sourozencům nebo spolužákům a všichni čekali, co bude dál.
Co bude dál? Dobrá otázka, ale neptejte se mě!
„Položte ji sem,“ otočil se Snape na dva mladíky, kteří mezi sebou nesli zraněnou dívku.
Tahle tu ránu od Smrtijedů schytala nejspíš nejvíc. Zraněná byla položena na obrovský balvan, který se s nadsázkou dal nazvat stolem a zbylí dva odhození obránci, kteří na tom nebyli tak kriticky, byli odvedeni ke zbytku skupiny dovnitř.
Snape se okamžitě sklonil nad zraněnou studentkou šestého ročníku, zatímco členové Armády se rozestoupili okolo jejich dočasného útočiště, hůlky pevně sevřené v rukou.
Profesor se vrátil zpět k pacientce. Dívka se silně chvěla, skrz hábit jí prosakovala krev a hruď se jí zvedala ve zrychleném a povrchním dechu.
„Slečno Santiová, slyšíte mě?... Slečno!“
„J...j...jo,“ vydechla.
„Kde vás to bolí?“
„Všu... všude.“
Hezká odpověď, ale bohužel trochu moc širokosáhlá.
Zavrtěl hlavou. Ano, mohl se zeptat, kde přesně, ale bohužel mu bylo až příliš jasné, že by se ničeho lepšího nedočkal. Dívka trochu zachroptěla a v další chvíli jí hlava klesla na stranu.
Zaklel.
Chtěl jí zkontrolovat zorničky, ale bohužel zjistil, že zraněnou pravou ruku až příliš zatuhlou na to, aby se s ní dokázal natáhnout až k dívčině tváři. Musel se spoléhat na levačku.
Něčí ruce ho však předběhly.
„Reakce jsou v normálu, jen omdlela,“ oznámila mu Hermiona Grangerová, když lehce odtáhla obě oční víčka a podívala se zpět na profesora.
„Myslíte si, že bych to sám nepoznal?“ zavrčel na ní.
„To ani v nejmenším, profesore, jen bych řekla, že jste sám trochu...“ Jak to říct a neurazit jeho ješitnost? „...indisponován,“ dodala a kývla k jeho ruce, kterou okamžitě stáhl k tělu v obraném gestu. Probodl jí vražedným pohledem, jak se opovažuje myslet si, že ho něco takového zastaví, ale když viděl, že jí to nijak nezarazilo, už to nekomentoval.
Místo toho jakoby na protest donutil pravou ruku zvednout se a poté jediným trhnutím otevřel dívce hábit.
Tlumeně zaklel, zatímco dívčina kamarádka, která mu nakukovala přes rameno začala křičet.
„Přestaňte vřískat jak pelikán!“ okřikl jí okamžitě a poslal ji pryč. „A vy, Grangerová, jestli se hodláte složit, tak si k tomu běžte najít jiný místo!“ utrhl se i na ní, když spatřil, jak zbělala. Zpod látky na ně totiž vykouklo jedno bělostné žebírko, obalené do směsice zaschlé i čerstvé krve. „Nebo víte co? Zmizte úplně, budete mi tu jenom překážet!“
Hermiona na něho hodila zoufalý pohled a poté se raději stáhla pryč.
Snape měl chuť utrousit za ní nějakou tu kousavou poznámku, ale nakonec se přeci jen raději věnoval pacientce. Zkoumal rozsah zranění a snažil se zastavit krvácení. Dívka nechrchlala krev, což znamenalo, že plíce to přežily bez porušení a ani žádné jiné vnitřní krvácení nebylo po hmatu zřetelné, za což byl vděčný. Už takhle musel řešit problém, jak to zatracený žebro vrátit na svoje místo bez toho, aniž by svým řevem zburcovala celý les nebo nedej bože, aby jí svými manévry způsobil další vnitřní zranění. Ano, základ bylo vrátit kost zpět na své místo, jenže on nebyl léčitel. Teoretik možná, lektvarista určitě, ale ne léčitel.
Otřel si zpocené čelo.
Jemu osobně nebylo zrovna do zpěvu, přesně řečeno mu začínalo být pořádně zle. To, že se dokázal bránit prvotnímu šoku neznamenalo, že to dokáže pořád. Ale studenti byli přednější. A to nemluvil o tom, že tu těch raněných bylo mnohem víc.
Pronesl alespoň tichou formulku pro zastavení krvácení a očištění rány od infekce a pokoušel si uvědomit, jaké s sebou má lektvary. Vždy jich několik nosil, byl to jeden z jeho vypěstovaných zvyků, poněkud hloupých, ale už několikrát mu zachránily život. Teď ale...
Na následky cruciatu, na popáleniny od kotlíků, proti únavě a na migrénu. Na moji migrénu! Ten se bude brzo hodit! Jenže tyhle lektvary mi jsou skoro na nic a veškerý moje zásoby jsou zničený a navěky ztracený!
Náhle se u úst dívky objevila něčí ruka a nalila do ní lehce nazelenalou tekutinu.
„Vypijte to!“ objevila se mu další flakonka před tváří.
Nechápavě si ji prohlédl a ještě nechápavěji se podíval na slečnu Vševědoucí než se pohledem vrátil zpět k čiré tekutině nafialovělé barvy a charakteristického zápachu.
„Kde jste to vzala?!“ prohlédl si podezřívavě lahvičku a hned na to propálil dívku pohledem. Přece nebyl tak mimo, aby nepoznal vlastní práci.
„V tašce,“ pokrčila rameny.
„V jaký tašce?“
„V týhle tašce,“ kývla přes rameno a další lektvar nalila přímo do rány.
Profesor Snape se sehnul a popadl brašnu, ale už při tom pohybu se zarazil, protože zevnitř se ozvalo cinkání minimálně...
„Vy jste mi vykradla kabinet?“
Hermiona se na něj otočila se vzdorem v očích. „Jaká krádež?!“ prskla. „To byla jen... situace největší nouze,“ dodala. „Viděl byste snad radši, kdyby všechna Vaše práce byla zničená stejně jako... jako...“ zarazila se. To poslední slovo jí nešlo přes rty. Přece není možný, aby Bradavice byly zničený, aby už neexistovaly! Vždyť... vždyť ještě ráno, ještě před několika hodinama...
„... aby Vaše práce byla zničená,“ dokončila nakonec a vrátila se zpět k raněné. Snape zatím zkoumal obsah brašny. Bylo tam téměř všechno. Přesněji řečeno všechno z druhé police napravo ode dveří.
„Druhou brašnu má Daisy,“ ozvalo se mu za zády.
„Druhou?“
„Další má Luna a pak tu jsou ještě dvě nebo tři. Měl by jí mít někdo z těch mladších,“ dodala a jeho výrazu si nevšímala. „Vzali jsme, co se dalo,“ dodala a vrátila se k dívce.
Snape nevěděl, jestli se má vztekem, že byli tak troufalí, že vzali všechno jeho zásoby bez jeho svolení, nebo že byli tak prozíraví a mysleli i na tuhle alternativu.
Jeho myšlenky však byly přerušeny. Náhle jako poryvem silného větru se všechny stromy v přiléhavém okolí ohnuly téměř až k zemi. Vzduchem se prohnalo množství větví, uschlé trávy a všemožného dalšího lesního pokryvu a vmetlo se to všechno studentům do očí. Hermiona se sklonila nad nemocnou, aby chránila otevřenou ránu, zatímco Snapea skloněného nad brašnou to doslova sfouklo na zem a donutilo ho to krýt si tvář před tou náhlou vlnou prachu a písku.
Ozvalo se několik výkřiků, pár studentů spadlo náporem na zem... ale náhle nebylo po tom podivném poryvu ani vidu ani slechu. Zmizel stejně rychle jako se i objevil.
„Co to bylo?“ vydechla Hermiona a rozhlédla se po ostatních, kteří se vyjeveně začali sbírat ze země.
Profesor se pomalu postavil na nohy. „Nemám ponětí,“ odsekl..
„Jste oba v pořádku?“ objevil se u nich udýchaný Harry. Dívka přikývla, zatímco Snape cosi zavrčel a očistil si hábit.
„Víte, co to bylo?“ zavrčel místo odpovědi.
„Šlo to od hradu,“ kývl Harry hlavou k místům odkud přišli. Široká odpověď, ale všeříkající. Toho se bál, že magická podstata Bradavic o sobě může dát ještě vědět. Jenže teď s tím stejně nic dělat nemohli.
Snape se radši znovu vrátil ke zraněné a zjistil, že rána musí být znovu vyčištěna, protože i přes Hermioninu snahu se do ní dostalo příliš prachu, který by mohl znamenat nežádoucí nákazu. „Musíme to znovu vypláchnout,“ řekl jen a lehce mávl hůlkou.
K jeho překvapení, i překvapení obou studentů však špína zachycená okolo rány nezmizela. Zamračil se a zkusil to ještě jednou.
Bez výsledku.
„Ehm... slečno Grangerová, mohla byste to omýt? Jak jste sama řekla, jsem dosti indisponován,“ nadhodil chladně a stáhl se.
Hermiona na to nic neřekla, věděla, že ho tohle muselo stát notnou část jeho ega. Lehce mávla hůlkou a zamumlala potřebnou formulku... s naprosto stejným výsledkem.
Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na oba muže. „Nejde to,“ hlesla.
„Toho jsme si všimli také, slečno!“ utrousil Snape. „Pokud tohle zaklínadlo nezvládáte, mohla jste to říct hned a nemuseli jsme...“
„To není její vina,“ vložil se jim do toho Harry.
Snape se na něj otočil, nejspíš s jistou dávkou připravených sarkastických poznámek, než si všiml mladíkova výrazu. „To není Hermionou, ani vaší rukou,“ hlesl. Poté namířil na nejbližší kus skály a zašeptal, „accio kámen.“
Kus skály ho okázale ignoroval.
„Ztratili jsme magii,“ dodal tak tiše, aby to slyšeli jen dva přítomní.
„To není možný, ještě před chvílí...“ hlesla Hermiona, ale došla jí argumentace.
„Ta magická vlna... musela to způsobit ona,“ řekl Harry tiše.
Snape na něho chvíli zíral a poté naštvaně zkusil ta nejjednodušší kouzla, která by musel zvládnout poslepu i levou zadní.
Levou zadní možná ano, ale zraněnou pravou přední ne. Alespoň ne teď...
„Co budeme dělat?“ hlesl Harry.
Snape neodpověděl hned. Nejenže se musel smířit s tím, že jeho domovina už neexistuje, ale ve stejnou chvíli nejspíš přišel i o svoji jedinou potěchu, o svoji magii. Ideální den na to, hodit si mašli.
„To se ptáte vy mě?“ otočil se chladně na Pottera. „Pokud vím, byl to váš nápad schovat se tady! No, tak prosím, čekám na další záchvěv dokonalé vůdcovské povahy,“ pronesl jízlivě a kdyby mu to ruka dovolila, zkřížil by obě paže na prsou.
Harry nevěděl, co na to říct. Ano, byl to on, kdo je všechny zatáhl sem. A v tu chvíli to bylo to nejlepší rozhodnutí, ale... bohužel, jeho plán jaksi neměl domyšlený konec. Chybička se vloudí. Lehce se kousl do rtu a přemílal všechny různé možnosti, které připadaly i nepřipadaly v úvahu.
„Já nevím,“ řekl nakonec.
„Ale ale... že by slavný Harry Potter nevěděl rady,“ protáhl Snape jízlivě, a kdyby to bylo v jiné situaci, snad by si to i užíval. „To snad není ani možné.“
„Hele, vím, že jsem vás dostal sem a že jsme sakra ve zkurvený situaci, ale jestli se vám to nelíbí, tak jste měl zůstat zalezlej ve sklepní a shnít tam s těma svejma naloženejma sajrajtama!“ utrhl se na profesora až se na ně otočili všichni v jejich provizorní skrýši.
„Hlasitěji, Pottere, na druhý straně lesa vás ještě neslyšeli!“ ucedil Snape. Otočil se a odkráčel mezi dvěma skálami zpět do lesa.
„Kam jdete?“ křikl za ním Harry, ale muž se ani nezastavil. „Ptám se Vás, kam jdete!“ vypálil, když ho popadl za rameno a otočil k sobě.
„Odkdy se JÁ zpovídám VÁM, Pottere?!“ popadl ho muž zdravou rukou za hábit. „Vracím se zpátky ke škole,“ dodal, když mu mladík dlouhou dobu neodpovídal.
„Nemůžete se teď vrátit. Nemáte magii, půjdeme my!“
„V tuhle chvíli ji nemá nikdo, všem jsou teď hůlky na nic,“ ucedil přes rameno. „Zůstala jen hrubá síla!“
„Právě proto! Jste raněný, jestli vás něco napadne, neubráníte se,“ zastavil ho potřetí Harry.
Tentokrát už toho měl dost. Ano, věděl, že bez magie je téměř bezmocný, ano věděl, že se svým zraněním by měl v boji minimální šanci na výhru, ale ten spratek sakra neměl právo mu to všechno připomínat a odsouvat ho na druhou kolej! On byl tady jediný dospělý, on mohl rozhodovat, co se bude dělat a co ne!
„A co chcete dělat, Pottere?“ utrhl se na něho šeptem a levou rukou mu semkl košili u krku. „Podívejte se v jakým jsme srabu! Jsme uprostřed Zapovězenýho lesa a na krku máme třicet mrňat, který při prvním náznaku nebezpečí začnou řvát a rozutečou se. A k tomu tu máš nějakejch deset těch svejch ochránců, kteří sice dokážou pošetile mávat hůlkou, ale to je jim v tuhle chvíli úplně na nic. O nebezpečí nebo boji neví vůbec nic!“ sykl mu do tváře. „Takže, buďto je tu teďka všechny necháte napospas nebo se odtud pokusíte dostat pryč. Protože jestli tu zůstaneme až se večer setmí, tak už se připravte jen na sčítání mrtvol,“ dodal a konečně mladíka pustil.
Ten chvíli hledal ztracenou řeč. „Půjdu já,“ řekl nakonec.
„Nechte si ty svoje hrdinský skutky až o ně bude někdo stát!“ odsekl Snape a vydal se pryč.
„Zatraceně, Snape, my Vás potřebujeme!“ křikl za ním Harry. Copak vážně musí kleknout na kolena a políbit mu lem hábitu, aby ho tenhle zatracenej chlap začal poslouchat? Ano, věděl, že by Snape mohl z fleku být jeho otec, věděl, že nemá ani zdaleka tolik zkušeností jako on sám, věděl, že nezažil skutečný boj, ale sakra, věděl co dělá!
Teda, alespoň si to myslel.
„A mrtvej nám jste k ničemu,“ dodal, když se na něj Snape překvapeně otočil.
„Zapomněl jste na profesore Snape!“ snažil se Severus zachovat dekorum.
„Jděte do hajzlu,“ odtušil Harry. „Dovolte, abych vám připomněl, že byste musel být můj profesor, abych vás tak oslovoval, jenže profesorství není bez učení a učení není bez školy. Smiřte se s tím,“ dodal. Snape ho sice probodl mrazivým pohledem, ale neměl k tomu, co říct. „Takže teďka se vrátíte zpátky a domluvíme se, co dál... Nepřerušujte mě! Půjdeme my. Pokusíme se zjistit, jestli se kolem Bradavic ještě potloukají Smrtijedi a pokud ne, vrátíme se a odvedeme všechny zpátky. Když to půjde dobře, ještě než zapadne slunce, budou všichni v bezpečí v Prasinkách.“
„Půjdu já.“
Harry zavrtěl hlavou. „Jestli mermomocí chcete, tak prosím. Ale ne sám!“ Jeho pevný tón vzal Snapovi i chuť k dalšímu dohadování. Neodpustil si sice nějakou tu vrčivou poznámku, ale jinak poslušně následoval mladého vůdce do prozatímního úkrytu.
„Hej, všichni, poslouchejte mě!“ ozval se Harry hlasitě, jakmile vlezli dovnitř. „HEJ!“ napodruhé už se hluk pomalu utišil. „Fajn. Takže věc se má asi takhle. Dokázali jsme se dostat z Bradavic až sem a utéct Smrtijedům, ale zůstat tady nemůžeme. Tady mezi skalama jsme zatím v bezpečí, ale je nutné se dostat pryč. Takže, já společně s... Tomem, Gregem, Elisou a Ronem,“ ukázal na několik starších studentů, kteří mu odpověděli přikývnutím, „se vrátíme zpátky a přesvědčíme se, že už nehrozí žádné nebezpečí. Pokud tomu tak bude, vrátíme se pro vás ostatní. Zatím zůstaňte tady. Nebojte, zůstane tu s vámi profesor Snape...“
Tak tohle je podpásovka, Pottere!
„... a dohlídne na raněné. Za chvíli jsme zpátky a když všechno půjde, do večera budete všichni doma,“ dodal a otočil se k profesorovi, který ho právě zavraždil pohledem. „Pardon, ale tady budete užitečnejší,“ omluvil se tak, že to vůbec neznělo jako omluva, a se skupinou se vydal ven z úkrytu. „Mimochodem, o tom, že nemůžou kouzlit jim řekněte, až odejdeme.“
„Proč jste jim to neřekl sám?“ nadhodil Snape sarkasticky.
„Někteří z nich by nás nepustili. Řekli by, že to je sebevražda.“
„Alespoň bych zjistil, s kým sdílím stejný názor,“ neodpustil si Snape. Harry se lehce ušklíbl a otočil se ke své skupině. Chvíli si mezi sebou podávali všelijaké nože, ostny a kdoví co ještě, co ve spěchu někde popadli jako případnou zbraň, a po chvíli už zmizeli v houštině.
Měl jsem jít s nima!

„Řekl jsem ne! Nesmíte pít vodu z Černýho jezera!“ utrhl se Snape studenty, kteří se dost vehementně dožadovali trochy vody.
„A proč ne? Je to jenom voda a my máme žízeň. Co máme dělat, když si nic nemůžeme vyčarovat?“ vztekal se jeden páťák a bylo na něm vidět, že nezná jediný důvod, proč by měl Snapea poslouchat.
„Pane Vreckine,“ začal profesor tónem, který vždy používal v hodinách, „Černé jezero se nejmenuje Černé, protože měl ten, kdo ho pojmenoval, tuhle barvu rád,“ zavrčel, „jmenuje se tak proto, že má v sobě dost magického potenciálu na to, aby vás jediný lok stál ten Váš ubohej a nanicovatej život. A pokud vám moje argumenty nestačí, tak se stačí podívat na fakt, že ač je tohle jezero jediná voda široko daleko, tak je velice podivné, že se v celém jeho okolí nenalézá jediný živočich nebo rostlina, která by z něj čerpala svoji vláhu. Je to pro Vás dostatečný důvod proto, abyste se přestal dohadovat?!“
Mladík zmlkl. Nejistě se rozhlédl a musel uznat, že muž má pravdu. Všude kolem byly jen kameny, žádná tráva v bezprostředním okolí hladiny. „Mám žízeň,“ řekl nakonec kajícně.
„Ujišťuju vás, že nejste sám!“ odsekl Snape a odkráčel do dostatečné vzdálenosti od týhle TT.
Tlupy tupců.
Sedl si na místo, kde mohl pozoroval dění kolem a unaveně opřel hlavu o kámen za sebou. V levačce sevřel pěkně tlustý klacek, zatímco pravačku už mu krásně přituhla k tělu.
Nasucho polkl. Měl strašnou žízeň. Jazyk se mu lepil na patro a ta lesklá hladina ho lákala jako červená barva býka. Ale věděl, že nesmí. Za pár hodin se snad napije čiré vody... nebo snad i džusu, piva či dokonce dobrého vína.
Sevřel oči a lehce si olízl suché rty.
„Máte horečku,“ objevila se mu na čele čísi ruka.
Stočil oči na Grangerovou a zase je zavřel. „Nic mi není.“
„Ukažte tu ruku.“ Aniž by čekala na jeho odpověď, odtáhla mu ruku od těla div nevykřikl bolestí. A to se snažila být jemná. Ne, že by paže bolela, ale těch pár hodin stačilo k tomu, aby mu rameno zatuhlo.
Omluvně se na něho usmála a pomohla mu vysvléknout se z hábitu a poté i z košile. Možná se chtěl bránit, ale nedala mu k tomu možnost. Potom už mu bylo jedno, že mu paži prohmatává a po doteku zkouší najít zlomeninu.
„Tam někde,“ oznámil jí, když sjela prsty na předloktí.
Ještě chvíli hledala. „Nezdá se, že by to bylo vyhozený. Snad to sroste bez pomoci,“ řekla. Přiložila mu k ruce vhodně zahnutý klacík a začala mu ji čímsi odmotávat.
„Kde jste to vzala?“ zvedl podezřívavě obočí, když uviděl kus bílého plátna, kterým mu ruku ovazovala.
„Pár jedinců oželelo košile,“ vysvětlila a zakousla se do látky, aby se jí lépe roztrhla, a ona mohla konec zavázat. „Předkloňte se,“ řekla ještě a sama si ho nadzvedla, aby mu okolo krku přetáhla pruh látky, na který mu po chvíli, i přes jeho protesty, že není žádný invalida, zavěsila ruku. „Vypijte to,“ podala mu ještě jednu lahvičku z jeho lektvarové sbírky.
Oči mu zazářily, když uviděl trochu tekutiny. Jeho postavení mu však říkalo, že musí odmítnout. „Nechci. Nepotřebuju to. Není to tak hrozný,“ zavrtěl hlavou.
„Jste zraněný, jste po šoku a naprosto dehydrovaný, vypijte to,“ řekla pevně. „Je to na povzbuzení. A tenhle lektvar i udržuje vodu v těle.“
„Dejte to jim.“
Rozhlédla se po ostatních a když se ujistila, že jí nikdo nesleduje, naklonila se blíž. „Vím, že máme nedostatek vody, ale oni to zvládnou. Vás potřebujeme ve formě. Vypijte to.“
Možná chtěl argumentovat proti, ale už podruhé za ten den nenašel důvod k další při. Poslušně vypil lektvar a vychutnával si každý doušek, který mu prošel hrdlem.

Postával u vchodu mezi dvěma kameny, které zakrývaly jejich útočiště a pozoroval dva mladíky, kteří hlídkovali opodál. Přes koruny stromů sem dopadalo pozdní slunce. Brzo zapadne a jejich skupina se ještě nevrátila.
Nerad si to přiznával, ale měl o ně strach. Tedy spíš už panickou hrůzu, protože se muselo něco stát.
K hradu to bylo míli, maximálně dvě. Ale i kdyby šli hlemýždím tempem, museli by být do dvou hodin zpět. Jenže už to bylo hodin alespoň pět.
Začínal se smiřovat s tím, že se nevrátí, ale rozhodně se nedokázal smířit s tím, že to on je nechal jít, že to on měl za ně odpovědnost, že to on teď má na krku ten zbytek TT tady.
„Už to bude skoro pět hodin,“ ozvalo se za ním rozechvěle. Hermiona se tu objevila už alespoň po dvacáté, aby vyhlížela svoje přátele. „Už měli být dávno zpátky,“ hlesla.
Sledoval, jak se chvěje a její oko opouští první slza, ale nevěděl, co na to říct.
„Co když se jim něco stalo? Co když je napadli Smrtijedi nebo... nebo...“ hlesla a otočila se na něj jako kdyby u něho hledala ujištění, že se vrátí v pořádku zpátky... že se jen někde zdrželi.
Bohužel, vybrala si na to špatnou osobu.
„Nebudu vám lhát, slečno Grangerová, ale je velká pravděpodobnost, že už se nikdo z nich nevrátí.“
Věděla to, ale slyšet to, byly dvě naprosto rozdílné věci. Jako by tohle stačilo k tomu, aby jí došla celá ta strašná skutečnost, spustila zoufalý pláč, a i když se ho snažila z počátku tišit, nepomohlo to. „Ne... ne...“
Nechal jí sklouznout po kameni na zem a vrátil se k ostatním. Bylo načase se připravit na nejhorší.
„Pan Fishbone, pane Renhis,“ došel ke dvěma mladíkům na hlídce. Oba se na něj otočili a teprve teď si Snape všiml, že jednomu z nich se táhle pruh zaschlé krve od ucha až po bradu a druhý má poškrábanou ruku jako kdyby jí přejel přes ostnatý drát.
„Pane profesore, proč se nevrací?“ zeptal se ten s šrámem na tváři.
„Kdybych to věděl, pane Fishbone, tak bysme tu na ně nemuseli čekat,“ odvětil. Mladík přikývl a sklopil hlavu. „Co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli.
Snape neodpověděl hned. „Budeme tu nejspíš muset zůstat přes noc.“
„Cože?!“ vydechli oba i další tři, kteří se k nim připojili.
„Netvařte se tak nechápavě. Máte snad jiný nápad?“
„Ale... ale... říkali jste, že.. že do večera budeme doma.“
„Tenhle slib vám dal, pan Potter,“ oznámil mu Snape. „Vidíte ho tu snad někde?“ dodal a ukázal kolem sebe. Sice jednou paží, ale účinek to mělo.
„A proč...“ ozval se jeden mladík nesměle. „Proč se nevrátíme ke škole?“ hlesl.
„Kdyby to šlo, tak by se pan Potter se svou skupinou už nejspíš vrátil, nemyslíte? Tím, že se nevrátili znamená, že je na cestě nějaká překážka, ale jelikož tu je dalších padesát dětí, nemůžeme tam jít všichni ani je tady nechat. A vyslat další výzvědný tým je pitomost!“ odsekl poslední slovo a čekal, zda se ještě někdo opováží mít námitky.
Nastalo mezi nimi ticho.
„Oheň.“
„Prosím?“ otočil se na mladíky s pískovými vlasy na ramena.
„Potřebujeme oheň. Jedině tak tu přežijeme noc.“
„Chcete na sebe přilákat víc pozornosti, než teď?“ odsekl Snape.
„I když připoutáme pozornost, je oheň něco, čeho se většina zvířat i v tady v lese bojí,“ vysvětlil.
„Já s Johnem souhlasím.“
„A jak ho chcete získat, když nemůžeme kouzlit?“ neodpustil si Snape kousavě.
Dva mladíci si vyměnili široké úsměvy. „To nechte na nás. Kluci, pro dřevo. A hodně!“ rozkázali ostatním a ti bez remcání přikývli.
„Počkejte!“ zarazil je Snape. „Chcete se jen tak potulovat po Zakázaným lese?!“ zavrčel.
„Jinou šanci nemáme! Potřebujeme dřevo!“ otočil se na něj Fishbone. „Potřebujeme ho!“
Měl sto chutí říct, že nikam nepůjdou. „Držte se pohromadě a v dohledu. A koukejte dávat pozor, jestli to, co budete brát bude vážně dřevěný a ne živý!“ zavrčel nakonec než se rozptýlili mezi stromy. A dávejte na sebe sakra pozor!

„Trawisi? Půjč mi brejle,“ přiklel mladík s jizvou pod tváři k jednomu mladšímu studentovi a stáhl mu brýle než stačil odpovědět. Potom už Snape mohl jen sledovat, jak společně se svým spolužákem natáčí brýle k slábnoucímu slunci a něco pod ně neustále strkají.
„To slunce už je moc slabý.“
„Ale houby!“ mínil Fishbonův kamarád a v další chvíli se mu pod rukou zavlnil slabounký sloupec dýmu. „Hlavně to nezadusit... hlavně to nezadusit....“ Za několik minut jim pod rukama praskal malý ohýnek.
Jak to kruci udělali? Bez kouzel?
„Už se tomu brejlounovi nikdy nebudu smát,“ ušklíbl se mladík a lehce políbil černé obroučky.

„Grangerová!“ zahřměl Snapův naštvaný hlas do tmy, když vylezl z jejich přístřešku a zjistil, že venku před vchodem plápolá vysoký plamen. „A takhle zářící nápis - KRMENÍ ZDE, byste sem dát nechtěla?!“
V záři plamenů viděl, jak na něho hodila zhnusený pohled, ale poté se opět otočila k němu zády a zahleděla se do tmy. Seděla opřená o kámen s nohama pod bradou a čekala.
„Musí vědět, kam se mají vrátit,“ řekla nakonec chladně.
Vypustil páru. „Zatraceně, copak nechápete, že už se nevrátí?!“ ucedil k ní, ale to říkat opravdu neměl. V další chvíli stále přímo proti němu a on měl co dělat, aby se pod její ranou do hrudníku neskácel přímo do ohně.
„Vy hnusenej sobeckej hajzle! To, že vy nemáte žádný přátele, o který byste mohl mít strach, ještě neznamená, že musíte ty svoje jedy prskat i na nás!“ vřískla na něho a neustále do něho strkala.
Chtěl jí v tom zabránit, ale ona měla jednu ruku navíc. Nakonec se mu jí podařilo přeci jen přitisknout k sobě a dlaní jí zacpat tu její nevymáchanou pusu.
„Buďte zticha nebo...“
Zazmítala sebou a vydala naštvané skučení.
„Řekl jsem, buďte zticha!“ naléhal na ní šeptem a tentokrát poslechla. Nic neříkal, jen poslouchal a brzy pochopila proč. Nedaleko od nich se něco pohybovalo... a blížilo se to k nim.